17. 4. 2024 seminar of accidental wisdom: Bohdan Holomníček
seminar of accidental wisdom: Bohdan Holomníček
17.4.2024
Bohdan Holomíček se narodil v roce 1943 na Ukrajině do rodiny volyňských Čechů. Do severních Čech se přestěhovali, když mu byly čtyři roky. První fotoaparát Smena dostal ještě jako dítě. Od té doby se fotografii věnuje nepřetržitě. Nevystudoval žádnou fotografickou školu, většinu života pracoval jako elektrikář, montér, údržbář. Výhradně fotografií se živí od devadesátých let.
Dlouhodobě se věnuje divadelní fotografii. Od sedmdesátých let spolupracoval s Divadlem Na tahu, později s Divadlem Na zábradlí, Činoherním klubem, Švandovým divadlem, Divadlem Komedie, Ha Divadlem, divadlem v Ústí nad Labem, v Hradci Králové, v Pardubicích a v neposlední řadě s Národním divadlem, kde dokumentoval i prostředí zákulisí, dílen a provozu divadla.
V souvislosti s jeho tvorbou se často mluví o fotografickém deníku. Množství naexponovaných filmů (bývalo to ročně přes tisíc) poodhaluje způsob jeho práce. V obrovském počtu zachycených okamžiků se rýsuje subjektivní historie nedávných českých dějin. Subjektivní ve smyslu osobního přístupu ke světu a k lidem. Holomíček vypráví a lidé se stávají součástí jeho nekonečného příběhu o minulosti zpřítomňované fotografií.
Nezaměnitelný způsob instalování a popisování fotografií se stal součástí Holomíčkova autorského rukopisu. Díky jeho zvětšeninám dodnes víme, co je obyčejný fotografický papír Dokument. Podobně jako jiní dokumentaristé (Hochová, Štreit) nedělal ze snímků výřezy a nechával fotografii ohraničenou černým rámečkem (někdy zdvojeným rámem okna auta). Do zbývajícího bílého místa na papíru potom vepisoval popisky. Objevuje se na nich vročení, doplněné o krátký přepis toho, co tehdy někdo řekl, často také místo, kde byl snímek pořízen. Někdy není už zpětně jasné, kde a kdy se zachycená událost odehrála. V takových případech se ukazuje, že Holomíček si nejenom neklade nárok na objektivitu, ale že fotografie jsou prostředníkem osobních vzpomínek, třeba už neurčitých: „vím kde, nevím kdy“, „asi 1986“, „kousek od…“, „možná 1990“. Od konce osmdesátých let vystavuje takto nezvětšované a popsané fotografie v řadách vedle sebe a nad sebou. Neprezentuje jednotlivé snímky, ale vytváří množiny obrazů, které fungují jako celky. Jako kdyby se význam vyfotografovaného vytvářel teprve spojením s jinými zachycenými okamžiky. Mozaika fotografií umožňuje pracovat s tím, co se nachází v prostoru mezi. Tento způsob instalace vytváří fotografiím podmínky, ve kterých se rozvíjejí jejich další životy.
Holomíček rád vysílá fotografie zpátky do oběhu – rozdává je lidem, kteří jsou na nich zachyceni. Nebo vytváří a pointuje příběh tím, jak fotografie seřadí v autorských knihách. Zdá se, že jeho hlavním cílem je prostřednictvím fotografií budovat sítě vztahů (a to jak mezi jednotlivými snímky, tak mezi lidmi). Zapadá do toho i jeho oblíbené tvrzení, že není důležitý cíl, ale cesta. Holomíček nafotil nespočet nejrůznějších lidí, od těch úplně obyčejných až po ikony disentu (v sedmdesátých letech se seznámil s Václavem a Olgou Havlovými a stal se dokumentátorem společenských a kulturních událostí na Hrádečku i jinde). K jednomu motivu se ale celý život vrací a je to právě taková obyčejná cesta, vedoucí ze silnice. Ona jedna konkrétní cesta, která ho dodnes přitahuje, zachycená na ohromném množství záběrů v nejrůznějších dobách, odráží jeho myšlení. Někdy se v záběru objeví fotografova ruka, připomínající jeho vlastní přítomnost, jakoby si chtěl sáhnout na okamžik, kdy se přítomnost mění na minulost.
V nekonečné sérii autoportrétů vytváří Holomíček ten nejsubjektivnější dokument o nedávné minulosti a současnosti. Ačkoliv tvrdí, že žádná témata nesleduje, věnuje se svým tématům i po té, co přešel po r. 2003 na digitální technologii. Hledání autorství a cesty spojuje černobílou analogovou minulost s digitální přítomností. Rozsáhlý archiv postupně digitalizuje a v poslední době prezentuje fotografie formou promítání.
Hana Buddeus, Artlist